Smysl a cíl naší činnosti je vést děti ke kolektivnímu sportu, to znamená k zodpovědnosti vůči sobě i ostatním, práci v kolektivu, k pravidelné činnosti. Tím získají schopnost komunikovat, trénované tělo, mnoho různých návyků a schopností, které lze s úspěchem využít nejen v basketbalu.

....trénované periferní vidění, rychlá akcelerace, obratné ruce, schopnost řešit několik úloh a úkonů ve velmi krátkém časovém intervalu....

Nezanedbatelným cílem kroužku je naučit děti mít rád basketbal. Smyslem tedy by mohlo být předestřít dětem cestu sportu jako životní názor.

basketbalový kroužek založil v roce 1994 při DDM v Novém Městě pod Smrkem Mgr. Bedřich Svoboda

  Co nám sdělil trenér Bedřich……  

  Sport není souboj. Sport je životní názor.

       Ivaně bylo deset let a učila se celkem dobře. Uměla skákat přes švihadlo, někdy si ráda zahrála vybíjenou, jednou nebo dvakrát do měsíce ji rodiče vzali na pěší túru po horách. A jednou se jeli podívat na basketbal do Liberce. Tatínek se Ivany po zápase zeptal, možná jen tak, aby řeč nestála, jestli by nechtěla chodit na kroužek basketbalu. Ivana odpověděla, že ano, protože s tatínkem se má souhlasit, ačkoliv zápasu nijak zvlášť nerozuměla, nevěděla proč a co pískají rozhodčí, proč diváci jednou tleskají, jednou pískají a kdo  vlastně vyhrál.

       Na kroužek přišla s přesvědčením, že nějaký proužkatý rozhodčí vhodí mezi klubko dětí míč – a bude se hrát a pískat. Jenže trenéři po ní i po ostatních dětech chtěli, aby se naučily nějaké cviky – prý na rozhýbání a prý by hraní bez nich mohlo být nebezpečné. A pak musely všechny děti běhat. Děti byly přesvědčeny, že běhají moc, trenéři ale prohlásili, že běhaly málo a pomalu. Teprve pak si všichni vyzkoušeli přihrát si basketbalovým míčem a základní kroky.       

       To byl těžký začátek. Nejinak tomu bylo další trénink. A další, a další… Ivana si občas pomyslila, že to nemá žádnou cenu, že se stejně nenaučí dvojtakt a dribling a pivotování , že neběhá rychleji a déle a že nedokáže přihrát a zpracovat přihrávku tak, jak to trenéři požadují. Po každém jejich tréninku přicházely ale do tělocvičny velké slečny a Ivana občas zůstala déle a dívala se. A připadalo jí, že tyhle velké holky hrají basketbal možná stejně dobře, jako se hrálo na onom zápase v Liberci. Když se jich zeptala, kde ten basketbal hrají a trénují, jedna z nich odpověděla, že jenom tady, ale už několik roků…      

       A tak se Ivana rozhodla vydržet. Za rok jelo jejich dívčí družstvo do Liberce odehrát základní skupinu krajského školního přeboru. Děvčata nevyhrála, ani jeden zápas, ale trenéři byli celkem spokojení a chválí za každý vstřelený koš. Však jich moc nebylo. Další rok skončilo Ivanino družstvo ve skupině druhé a postoupilo do finálové skupiny.Ve finálové skupině se ale hrál daleko náročnější basketbal, většina děvčat trénovala za liberecké   basketbalové oddíly, dívky byly rychlejší v běhu v přihrávce, ve střelbě …     

       Ivana taky nějaké koše „nasázela“, úplný propadák to nebyl, a trenéři nakonec i chválili. To už ale Ivaně bylo zřejmé, proč se na tréninku pořád běhá a do omrzení se trénují přihrávky a dvojtakty a nahrávky a akce …. Bez toho se vyhrát nedá… Na střední škole si Ivana celkem lehce našla několik kamarádek a kamarádů - přes basketbal. Nedělal jí problém tělocvik - požadované atletické limity hravě splnila.      

       Když jednou šla s maminku na procházku a vyprávěla jí, co nového je ve škole, zaregistrovala zleva podivný pohyb. Strhla právě včas sebe i maminku stranou. Na chodník vjel automobil a zastavil se o sloup. Řidiči se udělalo nevolno a za volantem na chvíli ztratil vědomí. Náraz jej probral, kromě poškozeného auta to vše dobře dopadlo.      

„Jak jsi mohla vidět to auto?“, zeptala se později maminka.      

„Periferní vidění, to mám z basketu“, odpověděla Ivana.        

Dál to nerozebíraly.-bs- 

Basketbal dokáže dát hodně. Jako každý sport.

Sport není souboj. Sport je životní názor.

Dělám to , protože mě to baví.